DVŮR MLHY A HNĚVU (Sarah J. Maas)
Původní název: A Court of Mist and FuryČeský název: Dvůr mlhy a hněvu
Autor: Sarah J. Maas
Série: Dvůr trnů a růží
Počet stran: 664
Nakladatelství: CooBoo
Překlad: Ivana Svobodová
Rok vydání: 2016(EN), 2017(CZ)
Žánr: fantasy, young adult, romance
Anotace: Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klidu, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid.
A stejně tak nemůže zapomenout ani na smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila. A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Avšak dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží?
Moje recenze:
Potom co Feyre vyvázla ze zajetí Amaranthy, stala se vílou a vysvobodila Tamlina a celý jeho dvůr, vrací se s ním domů na Jarní dvůr. Tam se vypořádává se všemi událostmi a připravuje se na obřad, kterým se stane Tamlinovou ženou. Ale zdá se, že proměna ve vílu ji změnila a ona na dvoře není šťastná - ne když ji Tamlin až přespříliš ochraňuje a nedovolí jí ani vyjít z domu, natož aby s ním jela chránit jeho lid. Feyre postupně chřadne a na scéně se objevuje Rhysand - vladař Nočního dvora, se kterým v Amaranthině žaláři uzavřela dohodu, že mu za záchranu věnuje týden v každém měsíci na jeho dvoře. Po třech měsících se vypravil tuto dohodu splnit. Feyre k němu chová hlubokou nenávist, ale po uplynutí dalších měsíců, kdy je opět doslova uvězněna v Tamlinově domě je vděčná za Rhysandovu záchranu. Najednou je jí řečeno, že je svobodná a může se připojit, ke komu chce. Rhysand jí rovněž sděluje, že ve vzduchu je obrovské nebezpečí - válka, na kterou se chystá hybernský král. Feyre se musí rozhodnout, na čí stranu se dá, jak ji to ovlivní a především musí vymyslet, jak uchrání svět a své blízké před válkou.
O. Můj. Bože. Může mi někdo vysvětlit, co jsem to právě přečetla? Kde se přede mnou proboha skrýval takový poklad? Jako já tušila, že to bude dobrý... ale že to bude tak úžasný, heart-breaking příběh, to jsem teda nečekala. Řeknu vám, že tato kniha má 660 stran a víte co? Přeju si, aby měla ještě jednou tolik. Jak já se s ní nechtěla rozloučit. To je něco, co se mi u knihy už nějakou dobu nestalo a s jistotou vím, že Dvůr mlhy a hněvu mi v hlavě zůstane ještě dlouho.
Všichni (snad) víme, že Sarah J. Maas psát opravdu umí. A já bych nerada nějak srovnávala, ale v této knize se doopravdy překonala. Všude jsem slýchala, jak je tato kniha úžasná a dokonalá a trochu jsem se bála, že budu mít až moc velká očekávání a nakonec to zas tak velký nebude. Ale to teda ani náhodou - kniha naprosto předčila má očekávání! Tolik se tam toho odehrálo, tolik změn, zvratů, emocí, až jsem nevěděla co dřív. Upřímně taky doufám, že jsem vám nevyzradila víc, než je nutné, neboť popsat děj této knihy bez spoilerů - no, to abych pomalu skončila u první kapitoly. Ale něco vám přece jen povím.
Pokud jste četli první díl, víte, že Feyre se za celou knihu neskutečně změnila - a to nejen tím, že na začátku byla člověk a na konci znovuzrozená víla, ale všechny události, které ji potkaly, boj za Tamlina, láska k němu, plnění Amaranthiných úkolů, nenávist, to vše ji změnilo zevnitř. A pokud prošla takovým vývojem v prvním díle, troufám si říct, že tady se změnila snad ještě víc. Feyre jsem odjakživa obdivovala za to, jak si nehrála na něco co není - věděla, že není tak silná, aby všechny přemohla, věděla, kde jsou její hranice, ale přesto se snažila jít až za ně, aby zachránilo to, v co věřila. Tu její odhodlanost jí můžeme jen závidět. Ale v této knize ví, že už není tak slabá, ví, že je silnější a chce dělat vše pro to, aby na své síle pracovala a dokázala lépe ubránit sebe i své blízké. Už je sebevědomější a přichází na to, že chce možná něco jiného, než si myslela. Že potřebuje něco jiného.
Možná už jste pochopili, že Feyřina situace na Jarním dvoře není zrovna růžová, což je potom všem, co si prožila opravdu zdrcující zjištění. A pokud se ptáte na Tamlina, radši se mě ani neptejte. Pro mě se zařadil ke skupině postav, která sice není moc velká, ale za to velmi intenzivní - postavy, které jsem zpočátku měla docela ráda, ale teď bych jim nejradši utrhla hlavu. Až tak zlý to je. Téměř každá scéna, ve které se objevil, mě neskutečně vytáčela a teď opravdu nechápu, jak jsem ho kdy mohla mít rád. Docela. Kdo v souvislosti s Tamlinem taky stojí za zmínku, je jistě Lucien - upřímně vůbec nevím, co si o něm mám myslet. Toho jsem měla odjakživa opravdu ráda a přestože mě tady v něčem trochu zklamal, pořád ho mám ráda a jsem zvědavá, jak se bude chovat ve třetím dílu.
A teď pozor. Přichází podle mě nejlepší část knihy. Rhysand. Ten chlap je prostě úžasný. Vladař, u kterého jsem v prvním díle vůbec nevěděla, co si o něm myslet, ale na scény s ním jsem se vždycky strašně těšila. Teď už vím přesně, co si o něm myslet. Rhysand je samá záhada, což z něj dělá ještě přitažlivější postavu a prakticky celou dobu odhalujeme jeho pravou tvář, vše, co musel skrývat, vše, čeho se musel vzdát a zkrátka, jaký doopravdy je. A to mě tak moc zasáhlo. Za spoustu věcí mi ho bylo neskutečně líto a obdivovala jsem, jak je přese všechno ochoten podstoupit vše znovu. A stejně jako Rhysanda jsem si oblíbila i čtyři další nové postavy, které tvoří jeho nejbližší přátelé a pobočníci. Ti byli skoro stejně úžasní (a zároveň stejně mocní a nebezpeční) a všichni do jednoho mě dostali.
Na rozdíl od série Skleněný trůn, kde se erotické scény drží v rozumných mezích, tady do toho Sarah skáče po hlavě a nebojí se ničeho. A já, ač na tohle moc zvyklá nejsem (a nebo možná právě proto) jsem si je docela užívala. Teď nechci, aby to vyznělo nějak zvráceně, ale tak.. špatný to nebylo. Ale nemusíte se ničeho bát, není to tak, že by nebylo nic jiného, spíš byly tyto scény v rozumné míře prokládány politikou a dalšími záležitostmi, takže mě to naprosto vyhovovalo. No a když jsme u té politiky - nechci toho moc vyzradit, ale jak jsem psala, schyluje se k válce, hledají se prostředky, jak jí zabránit, uzavírají se spojenectví.. No, i tato část se Sarah opravdu povedla.
Tak jo, už opravdu musím skončit. V každém případě, pokud si myslíte, že Sarah třeba přešla chuť na naprosto závratné a zdrcující konce knih, šeredně se mýlíte. Protože to, jak skončila tato kniha....myslím, že jsem to pořád ještě nepochopila. Málem mi explodovala hlava, jak jsem se snažila zpracovat všechno, co se v poslední části knihy stalo a nevím, jestli Sarah někdy odpustím, že nechala takhle napínavý konec. Jak mám jako vydržet do dalšího dílu? No, nějak snad ano, každopádně už teď je mi jasné, že až vyjde třetí díl, budu mezi prvními v řadě v knihkupectví.
Moje hodnocení: 5/5
Taky vás druhý díl série dostal tak moc, jako snad všechny ostatní? Nebo jste sérii ještě nezačali?
 |
| zdroj |
"Prozraď mi tajemství, které nikdo neví, Pane noci, a já ti prozradím své." V duchu jsem si představovala, že si nyní vyslechnu nějakou strašlivou pravdu, ale Rhysand odpověděl: "Když prší, pobodává mě v pravém koleni."
Pokud jste četli první díl, víte, že Feyre se za celou knihu neskutečně změnila - a to nejen tím, že na začátku byla člověk a na konci znovuzrozená víla, ale všechny události, které ji potkaly, boj za Tamlina, láska k němu, plnění Amaranthiných úkolů, nenávist, to vše ji změnilo zevnitř. A pokud prošla takovým vývojem v prvním díle, troufám si říct, že tady se změnila snad ještě víc. Feyre jsem odjakživa obdivovala za to, jak si nehrála na něco co není - věděla, že není tak silná, aby všechny přemohla, věděla, kde jsou její hranice, ale přesto se snažila jít až za ně, aby zachránilo to, v co věřila. Tu její odhodlanost jí můžeme jen závidět. Ale v této knize ví, že už není tak slabá, ví, že je silnější a chce dělat vše pro to, aby na své síle pracovala a dokázala lépe ubránit sebe i své blízké. Už je sebevědomější a přichází na to, že chce možná něco jiného, než si myslela. Že potřebuje něco jiného.
"Můžu jíst, pít, šukat a bojovat stejně dobře jako předtím. Dokonce ještě lépe."
Možná už jste pochopili, že Feyřina situace na Jarním dvoře není zrovna růžová, což je potom všem, co si prožila opravdu zdrcující zjištění. A pokud se ptáte na Tamlina, radši se mě ani neptejte. Pro mě se zařadil ke skupině postav, která sice není moc velká, ale za to velmi intenzivní - postavy, které jsem zpočátku měla docela ráda, ale teď bych jim nejradši utrhla hlavu. Až tak zlý to je. Téměř každá scéna, ve které se objevil, mě neskutečně vytáčela a teď opravdu nechápu, jak jsem ho kdy mohla mít rád. Docela. Kdo v souvislosti s Tamlinem taky stojí za zmínku, je jistě Lucien - upřímně vůbec nevím, co si o něm mám myslet. Toho jsem měla odjakživa opravdu ráda a přestože mě tady v něčem trochu zklamal, pořád ho mám ráda a jsem zvědavá, jak se bude chovat ve třetím dílu.
 |
| zdroj |
,,Na hvězdy, které naslouchají, a na sny, které se plní."
Na rozdíl od série Skleněný trůn, kde se erotické scény drží v rozumných mezích, tady do toho Sarah skáče po hlavě a nebojí se ničeho. A já, ač na tohle moc zvyklá nejsem (a nebo možná právě proto) jsem si je docela užívala. Teď nechci, aby to vyznělo nějak zvráceně, ale tak.. špatný to nebylo. Ale nemusíte se ničeho bát, není to tak, že by nebylo nic jiného, spíš byly tyto scény v rozumné míře prokládány politikou a dalšími záležitostmi, takže mě to naprosto vyhovovalo. No a když jsme u té politiky - nechci toho moc vyzradit, ale jak jsem psala, schyluje se k válce, hledají se prostředky, jak jí zabránit, uzavírají se spojenectví.. No, i tato část se Sarah opravdu povedla.
 |
| zdroj |
Moje hodnocení: 5/5
Taky vás druhý díl série dostal tak moc, jako snad všechny ostatní? Nebo jste sérii ještě nezačali?
Žádné komentáře: