DVŮR KŘÍDEL A ZMARU (Sarah J. Maas)

Původní název: A Court of Wings And Ruin
Český název: Dvůr křídel a zmaru
Autor: Sarah J. Maas
Série: Dvůr trnů a růží
Počet stran: 717
Nakladatelství: CooBoo
Překlad: Ivana Svobodová
Rok vydání: 2017 (EN), 2018 (CZ)
Žánr: fantasy, young adult, romance
Anotace: Feyre se vrací zpět na Jarní dvůr, aby zde shromáždila informace o Tamlinově armádě a o plánech krále, který hodlá Prythian napadnout a zničit. A k tomu musí předstírat svou lásku k muži, kterého ve skutečnosti nenávidí – a jediná chyba může stát život nejen ji, ale může způsobit zkázu i celého království.



Moje recenze:
Po dramatických událostech v Hybernu má Feyre svou misi - předstírá lásku k Tamlinovi, aby na Jarním dvoře shromáždila co nejvíce informací především o králi Hybernu, které potom sdělí Rhysandovi a jejich přátelům a pobočníkům ve Velarisu. Na Noční dvůr se poté vrací jako poměrně čerstvá vladařka a spolu s ostatními se snaží přijít a způsob, jak překazit plány krále Hybernu. Schyluje se k válce a je třeba zajistit co největší vojsko a co nejvíce výhod - to znamená také jednat s dalšími Dvory. Kromě toho Feyre stále ještě poznává všechny své schopnosti, svou sílu a samu sebe; stejně jako dále objevuje svou velkou lásku k Rhysandovi. A strachuje se o své sestry, které byly Kotlíkem přeměněné ve víly. Dokáží všichni nadcházející události ve zdraví přečkat a zároveň porazit Hybern?

zdroj

Snad téměř všichni, kdo četli Dvůr mlhy a hněvu, se shodnou na tom, že ta kniha byla prostě úžasná. A očekávání na třetí byla tudíž velká. Já už se nemohla dočkat, takže jsem se na třetí díl vrhla v angličtině. Ale jak vidíte, recenzi píšu až téměř po roce. To z jednoho prostého důvodu - byla jsem tak totálně mimo z toho všeho, co se v příběhu stalo, že jsem nebyla schopná cokoliv kloudného o něm napsat. Asi už tedy tušíte, že jsem z knížky zase naprosto nadšená. A ani po druhém přečtení, kdy jsem se už připravovala na to, co mě čeká a dopředu to věděla, si nejsem úplně jistá, jak se mi recenze povede, protože jsem zase úplně rozhozená. Tak hned na začátek vás varuji, že kdybyste po recenzi nebyli úplně moudří, je to jen mými mnoha emocemi, které mě nenechají v klidu přemýšlet. Ale knížku si určitě přečtěte.

"Čekal bych na tebe dalších pět set let. Klidně i tisíc. A kdybychom spolu neprožili ani jediný další den... To čekání by stálo za to."

Feyre od prvního dílu prošla neskutečným rozvojem osobnosti a podle mě v tom stále ještě pokračuje. Je ovlivňována Rhysandem a jejími novými přáteli a to z ní dělá neohroženějšího člověka. Nebo vílu, chcete-li. Rozhodně už nemá z ničeho strach - to sice neměla už od začátku, vzhledem k tomu, jakému nebezpečí se neustále vystavovala, ale teď to dává ještě více najevo. Má strach pouze o své blízké a její činy odpovídají tomu, aby byla schopná je ochránit. Také postavení vladařky jako by jí vlilo do žil více kuráže a to se mi na ní opravdu líbí. Feyere pořád dokazuje, že se o sebe rozhodně umí postarat a že v ní dřímá ještě více, než dala doposud najevo. A mě tahle její tvář opravdu baví.

zdroj

Doufám, že nejsem jediná, kdo je tak moc platonicky zamilovaný do Rhysanda. Protože Rhys je podle mě dokonalost sama. Nedokážu pochopit, jak se zvládl a stále ještě zvládá tolik přetvařovat, dělat ze sebe hrozného člověka, když je vlastně tak dobrý a neustále se obětuje ve prospěch svých přátel a svého Dvoru. A klidně i celého světa. To mám na něm tak ráda, ačkoliv s tím sebeobětováním už by mohl brzdit. Rhys na sebe vždycky bere ty největší břímě, když přitom není hřích říct si o pomoc a snažit se třeba i sám přežít. Naštěstí je tu Feyre, která mu už pěkně šlape na paty a roli největší oběti se mu snaží vyfouknout. Mimochodem, obrovská láska, kterou k sobě tihle dva mají, jde tady dá téměř nahmatat. Všechny jejich společné scény si naprosto užívám, líbí se mi, jaké k sobě chovají city, ale zároveň mezi nimi stále nepřestává ani ta chemie a neustále se škádlí. Feysand je podle mě prostě pár snů.

"Až vybuchneš, děvče, postarej se, aby to pocítili napříč světy."

Kromě Rhysanda jsou tu ještě dva mladíci, které mám ráda vlastně úplně stejně. Těmi jsou samozřejmě Cassian a Azriel. Cassian je samý vtípek a to je na něm to nejlepší. Pěkně to tu jiskří mezi ním a Feyřinou sestrou Nestou. Ta je poté, co vyšla z Kotlíku, pěkně neohrožená a má v úmyslu získat svou odplatu. A přestože se s Cassianem neustále dohaduje, ta chemie tam prostě je a mně se to fakt líbí. A Azriel je naprostý opak Cassiana, ale mám ho neskutečně ráda. Je to takový pan tajemný, který toho tolik nenamluví, ale přesto je v něm něco, co vás prostě přitahuje. Chudák to taky nemá jednoduchý, musí se stále vyrovnávat se zmatenými pocity, které má v souvislosti s Morrigan. Mor mám z celého Inner Circlu asi nejmíň ráda, ale to neznamená, že ji nemám ráda vůbec. Někdy mě teda trochu štve, ale tady se dozvídáme, co si s sebou po staletí nese a že to není nic jednoduchého. A nesmím zapomenout ani na Elain, kterou Kotlík úplně zlomil. Nechtěla se stát vílou a bohužel se na rozdíl od Nesty schoulila do sebe a vyrovnává se s tím po svém. Navíc se ještě vyrovnává, že je Lucien jejím druhem a je toho na ni zkrátka moc. A přestože se bude snažit všem pomoci, má před sebou ještě dlouho cestu, než se se svým novým životem úplně vyrovná. 

zdroj

Ve Dvoru křídel a zmaru děj stále více graduje a řekla bych, že zde nad romantikou převládají neméně důležité politické události. Nicméně i té romantiky a milostných scén si tu užijete dost. Stejně jako částí, kdy se rozhodně i zasmějete. Nechci tady spoilerovat, ale můžu vám slíbit, že autorka si pro nás zase připravila množství překvapení a odhalení, která s příběhem dokážou pořádně zamíchat. A nešetří s nimi do poslední kapitoly. Asi tušíte, že jako v každém závěru fantasy série se i tady bude schylovat k bitvě. A podle mě se v ní autorka opravdu vyžila a učinila z ní neskutečnou podívanou. I tady nepřestávala šokovat a přestože chápu, proč by někteří čtenáři z toho, jak bitva skončila, nemuseli být úplně nadšení, já jsem naprosto spokojená a nedovedu si představit, že by něco dopadlo jinak.

"Pokud byl sladkou, strach budící temnotou, já byla zářivým světlem, které vyniklo jen díky jeho stínům."

Napsat recenzi tak, abych toho o ději prozradila co nejméně, byl opravdu oříšek. Tady se toho totiž děje tak moc a jsou tu pro mě tolik nezapomenutelné scény, že je to vážně těžké. Kromě postav dalších vladařů, z nichž jsem si některé opravdu oblíbila, se tu objeví i více "mýtických bytostí", jestli je tak můžu nazvat. Mám na mysli třeba Řezbáře či Tkadlenu, které už známe z předchozího dílu a kteří tady budou mít také svá poslání. Mimochodem, úplně jsem se zapomněla zmínit o Amren, která je ve své pravé podobě také takovou bytostí a i ona si tu užije svou velkou show. Já se do této knížky a do celé série opravdu neskutečně zamilovala, dokonce u čtení došlo i na slzy, což u mě není až tak časté, a to jak od dojetí, tak od smíchu a absolutně nic bych na knize nezměnila. Ani nedokážu popsat, jak moc se těším na další knihy v sérii, kde mají být hlavními aktéry jiné postavy, než Feyre a Rhysand, a nevím, jak vydržím to čekání. Vám můžu říct jediné - pokud jste tuto skvělou sérii ještě nečetli, prostě to udělejte. Obzvlášť máte-li rádi fantasy, protože tohle je pro mě jeden z klenotů v tomto žánru.

Moje hodnocení: 5/5

Četli jste tuto sérii? Máte na ni podobný nebo úplně jiný názor?