BOOKAHOLIC READ IN NOVEMBER 2018 - MARCH 2019

Ahoj!

Jak se máte? Po více než třech měsících píšu článek, abyste věděli jednak, že žiju, a za druhé, že jsem na blogu rozhodně nezanevřela. Jen jsem toho teď měla, mám a budu mít opravdu hodně - mám za sebou jazykové zkoušky, potřebovala jsem nějak dobře zakončit čtvrtý ročník, dvě části maturity už mám za sebou a celou řadu dalších zkoušek před sebou, stejně jako několik přijímaček na vysoké školy a to všechno ode mě vyžaduje plné pracovní nasazení. Můžu vám rozhodně slíbit, že tak od června budu zase na blog přispívat mnohem aktivněji. Asi ne tak často, jako dříve, protože jsem si uvědomila, že psaní článků (především recenzí) mi vždy zabere dost času a já mám spoustu vizí a nápadů, kterým se chci po maturitě také věnovat, nicméně myslím, že jeden až dva články týdně vám slíbit můžu, což je rozhodně pokrok. 

Teď mám ale chvilku času, tak jsem si řekla, že vám sem hodím alespoň přehled čtiva, které jsem za uplynulých pět měsíců stihla přečíst.Velká sláva to tedy není, valnou většinu času jsem nestíhala, takže mi každá kniha zabrala poměrně dost času, až teď v dubnu jsem na tom kupodivu trochu lépe, nicméně i to zase brzy skončí. Tákže, k jádru věci... Od listopadu do března jsem přečetla celkem 22 knih, což na jednu stranu není tak špatné číslo (pokud se samozřejmě neporovnávám s rychločtenáři, kteří přečtou 22 i více knih měsíčně), ale rozhodně ne takové, jaké bych si představovala. Dobrá polovina z nich jsou ještě knihy z povinné četby, kterých jsem si chtěla načíst co nejvíc, abych si vybrala ty nejlepší, no a pak nějaká klasická beletrie. Tak konec zdržování a jdeme na to.

Začneme jednou z nejkrásnějších obálek tady - Magonie od Marii Dahvany Headley. Aneb kniha, kterou jsem si pořídila na Humbooku 2017 a po roce se k ní dostala. Čekala jsem všelicos, ale toto byl pro mě opravdu nečekaný a řekla bych i poměrně originální svět, který mě naprosto pohltil. Potom, co jsem se pořádně začetla, jsem se nemohla odtrhnout a kupodivu musím říct, že některé události byly dokonce celkem nepředvídatelné, což se u YA fantasy zas tak často nestává. Nejvíc mě samozřejmě bavily části odehrávající se ve vesmíru - nápad s Magonií, rostráty a tonoucími je podle mě skvělý - a i po dějové stránce jsem spokojená. Můžu říct, že na druhý díl se fakt moc těším. Jo a btw., fandím Dáiovi!

Kniha má 318 stran a četla jsem ji 11 dní.

První zástupce knih z povinné četby - 451 stupňů Fahrenheita od Ray Bradburyho. Sice jsem si ji do seznamu nakonec nenapsala, ale to nemění nic na tom, že byla vážně skvělá. Vlastně mě moc nepřekvapuje, že se mi líbila. Věděla jsem tak trochu, co očekávat - v tom smyslu, že se bude částečně podobat knize 1984. Ale opravdu jen nepatrně podobat, protože 1984 je knížka delší, která jde ještě víc do hloubky, zabývá se více postavami atd., kdežto 451 stupňů Fahrenheita nám zas až tak hluboký pohled do společnosti nenabídne. Nicméně to, co nám nabídne, je naprosto dostačující. Já mám pocit, že je to knížka, kde si člověk může některé okolnosti domyslet sám podle své fantazie a každý tak o ní může smýšlet jinak. V knize jde samozřejmě především o pálení knih, které jsou zakázané, takže je už toto zasahování do svobody člověka, ale toho omezování svobody tu podle mě bude ještě mnohem víc. Nerada bych se do toho zamotala, ale každopádně jde o velice zajímavou knihu s vážnou tematikou, která se dotýká i rozvoje technologií, který také určité věci ovlivňuje, a za mě je docela důležité ji alespoň zkusit přečíst a trochu se nad ní zamyslet.

Kniha má 182 stran a četla jsem ji 11 dní.

Kniha, na kterou jsem se neskutečně těšila a rozhodně mě nezklamala, je Jmenuju se Tomáš od Oty Karse. Jsem opravdu ráda, že se mi kniha dostala do rukou. Snad jako každý filmy s Tomášem Holým miluji a jeho tragický osud mě rozhodně nenechává chladnou. Zpracování knihy se mi moc líbilo, rozhodně oceňuji jak promluvy různých osob z Tomášova blízkého okolí, tak i mnoho doprovodných fotek, které jen tak někde neuvidíte. Dozvěděla jsem se toho spoustu také o jeho životě mimo filmové plátno, které v jeho příběhu celkem zabralo jen několik let, a po dočtení jsem měla obrovskou chuť dát si filmový maraton Tomášových filmů a ještě více uctít tuto snad největší českou dětskou hereckou hvězdu.

Kniha má 200 stran a četla jsem ji 3 dny.

Zase z trochu jiného soudku - závěrečný díl série Royalovi, Prohnilé království od Erin Watt. Easton... Easton!!! Znovu se mi potvrdilo, že je to zkrátka můj nejoblíbenější Royal a nikdo na něj nemá. Prohnilé království byla zase neskutečná jízda a mně je tak líto, že už to byl poslední díl! Jasně, je to prostě hodně velký a nereálný drama, někdy až moc psycho, ale já si to neskutečně užívám a myslím, že díky tomu je tato série ideální i na reading slump. Poslední díl byl zase neskutečně návykový, plný zvratů a po dlouhé době také kniha, která mě i přes můj spánkový deficit udržela vzhůru dlouho do noci a nedokázala jsem ji odložit, natož u ní usnout. Pro mě je celá série jedno velké guilty pleasure, za které se ale tedy vůbec nestydím.

Kniha má 360 stran a četla jsem ji 5 dní.

Krasojízda pokračuje divadelní hrou Vyšetřování ztráty třídní knihy od Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Šlo o mé první setkání s Cimrmanem a jsem opravdu nadšená! Po přečtení jsem hru i zhlédla, což rozhodně doporučuji, protože potom nabude úplně nových rozměrů a zážitek z příběhu je ještě mnohem větší, lepší a vtipnější. Nicméně i při samotném čtení jsem se dost nasmála a přestože je to knížka velmi útlá, moc mě bavila. A mám rozhodně v plánu si přečíst i vidět více Cimrmanových děl.

Kniha má 56 stran a četla jsem ji jeden den.

Začátek prosince jsem tematicky strávila s knihou Mráz nebo noc od Sary Raasch, závěrečným dílem série Sníh nebo popel. Sice jsem tuto knížku četla neskutečně dlouho, ale rozhodně to nesouvisí s tím, že by mě nebavila, protože ač to není žádný zázrak mezi fantasy, tak jsem si závěr série užila a líbí se mi, jak pro postavy a království nakonec vše dopadlo. Třeba s knihami od SJM se opravdu srovnat nedá, až tak moc vtáhnout a pohltit mě série nedokázala, ale jsem opravdu spokojená a myslím, že po trochu slabším druhém dílu přišel opravdu vcelku solidní závěr.
Kniha má 327 stran a četla jsem ji 19 dní.




Zase jedno drama - tentokrát Audience od Václava Havla. Skoro se mi nechce věřit, že tak krátký dokáže tolik zapůsobit..aspoň teda na mě. Od pana Havla bych toho rozhodně chtěla přečíst co nejvíce a toto dílko mě o tom jen přesvědčilo. Je tam krásně vidět, jak člověka tehdejší režim ovlivňoval a přirozeně nechtěl riskovat své bezpečí, a naproti tomu je tu Vaněk, který je sice obětí režimu, ale nechce se mu podvolit. Je to samozřejmě absurdní drama, které zkrátka nesedne úplně každému, ale myslím si, že zrovna u tohoto dramatu je i přes jeho žánr jasně znát, na co se zaměřuje. A opět doporučuji zhlédnout i divadelní představení - dramatické hry byla zkrátka pro divadelní prkna psána a zážitek z příběhu je pak ještě mnohem větší, obzvlášť u absurdního dramatu, které vlastně žádný pořádný příběh nemá. Navíc v této hře účinkovali samé české herecké legendy, takže prostě nemůžete šlápnout vedle.
Kniha má 34 stran a četla jsem ji jeden den.

Poslední přečtenou knihou v roce 2018 byl můj 356. rereading Harryho Pottera a kamene mudrců od J. K. Rowling. Nicméně teď jsem se poprvé začetla do té překrásné ilustrované verze, kterou jsem dostala loni k narozeninám, a řeknu vám, ten zážitek byl ještě větší. Ty ilustrace Harrymu zkrátka dodávají atmošku! Čtení Harryho si užiju vždycky a všude, ale s tak krásnými obrázky Jima Kaye si ho opravdu užívám ještě víc. Samozřejmě bych se mohla, jako už milionkrát předtím, rozplývat nad dokonalým příběhem, který snad nic nepředčí, nad postavami, světem a tím vším - ale to už všichni víme. Já si myslím, že žádnému opravdovému fanouškovi Harryho Pottera by tyto ilustrované verze prostě neměly chybět ve sbírce a jen denně koukat na ty nádherné obálky v knihovně je zkrátka potěšením pro oko. A navíc si myslím, že ilustrace mohou ke knihám ještě více nalákat čtenáře - ať už ty nejmenší, pro které jsou obrázky jistě velmi atraktivní, tak i ty starší, protože je to s ilustracemi ještě kouzelnější čtení.

Kniha má 285 stran a četla jsem ji 5 dní.

Továrnu na absolutno od Karla Čapka jsme sice v seznamu povinné četby neměli, ale i tak jsem si ji přečetla, když se mi naskytla příležitost. Továrnu na absolutno jsem rozečetla s tím, že ji budu mít za chvíli přečetnou. Nakonec se mi to čtení kdovíproč dost protáhlo, ale rozhodně to nesouvisí s kvalitou příběhu. Čapkovy knihy rozhodně vyžadují plné soustředění pro to, aby čtenář co nejlépe pochopil poslání příběhu. Proto jsem i Továrnu nečetla naposledy a při dalším přečtení toho pochopím třeba ještě víc. Její hlavní účel jsem ale myslím pochopila - svým způsobem mi trochu připomínala i Čapkovo R.U.R. Stejně jako tam, šlo i v tomto příběhu o něco, co si sami lidé vytvořili a vzápětí tak svět uvrhli v jeden velký zmatek a bojiště. Původní vynález Absolutna-Boha postupně jakoby ustupoval do pozadí, protože každá národnost si ono Absolutno převzala po svém, věřila, že jedině její vnímání Absolutna je pravdivé a chtěla svou pravdu šířit po celém světě i za použití násilí. To je tedy to hlavní, co jsem si z knihy odnesla - lidská touha prosazovat svou pravdu a odmítání akceptovat názor někoho jiného. A když se podíváme na současný svět, vlastně jsme se v tomto ohledu vůbec nikam neposunuli - ať už co se náboženství týče nebo i jiných témat souvisejících s prosazováním své vlastní pravdy. Toto Čapkovo dílo, stejně jako asi všechna další, nabízí spoustu témat k polemizování a filozofování a já si rozhodně myslím, že má každému co předat. 

Kniha má 171 stran a četla jsem ji 15 dní (ale mezitím jsem přečetla ještě Harryho Pottera).

Kvůli rozboru, který jsme povinně dělali ve škole, jsem si asi po třech letech znovu přečetla Ostře sledované vlaky od Bohumila Hrabala.  A musela jsem ihned radikálně změnit své hodnocení. Tehdy jsem z ní byla celá zmatená, nečetla se mi úplně nejlépe a ani jsem moc nepochopila, o co tam vlastně šlo. Neříkám, že teď už jsem to plně pochopila, ono to je u takových knížek dost těžké, ale alespoň už z ní nejsem ani v nejmenším zmatená a dokonce jsem se u ní dost dojala. Je to vlastně takové dozrávání hlavního hrdiny Miloše v muže, ovšem dost zrychlené a poznamenané jeho rodinou, válkou, prací, ale i obyčejnými starostmi, který mladý kluk v jeho věku řeší. Samozřejmě je nejsilnější částí konec, který je hodně na zamyšlení a alespoň já jsem se spolu s Milošem nechala unášet proudem jeho myšlenek a pak si k tomu přihodila i své vlastní. Jsem ráda, že jsem konečně pochopila, v čem tkví zvláštnost a originalita Hrabalova stylu psaní a že to byl opravdu geniální autor.

Kniha má 60 stran a četla jsem ji jeden den.

Následně jsem si vzala knihu v angličtině - Furthermore od Tahereh Mafi, mé velmi oblíbené autorky. Kromě série Shatter me jsem od ní nic nečetla, takže jsem na její další (v tomto případě fantasy) tvorbu byla velmi zvědavá. A Furthermore bylo jednoduše skvělý! Sice jsem knihu kvůli škole četla opravdu neskutečně dlouho, ale ta knížka samotná mi naprosto učarovala a potvrdila jsem si, že Tahereh opravdu umí psát a řadí se k mým top autorkám. Její styl psaní miluju a právě tady měl podle mě spoustu šancí se plně projevit. Knížka je totiž psána takovým zvláštním způsobem - z pohledu vypravěče, který s vámi tak nějak komunikuje. To jsem ještě v žádné knize neviděla, ale moc se mi to líbilo. A navíc jde o příběh dvou dětí, kteří se vydají na místo zvané Furthermore - tedy tamější Říše divů, takže skvělé vypravěčské schopnosti skloubené s poutavým popisem jsou pro příběh podle mě dost klíčové. A to s Tahereh prostě povedlo, tečka. Zároveň i příběh byl moc povedený, všechny podivnosti Furthermoru mě neskutečně bavily a rozhodně oceňuji tu (ne)skrytou message, která se prolínala celým příběhem - že zkrátka nezáleží na tom, jak moc odlišní jste k tomu, abyste byli milováni. 

Kniha má 406 stran a četla jsem ji 19 dní.

A pak, moji milí, přišla bomba! Přečetla jsem totiž Žert od Milana Kundery a byla z něj naprosto paf. Kniha se stala jednou z klasik, která se pro mě řadí na špičku mého seznamu povinné četby a Milan Kundera se pro mě stal autorem, jehož tvorbu chci rozhodně prozkoumat mnohem víc. Líbí se mi, jak kniha zřetelně poukazuje na komunistický režim, na jeho úskalí a jakousi manipulaci s lidmi, ale zároveň je tu i druhá strana románu - a to opravdu klasické prvky, jaké v románech můžeme najít - drama, špatné rodinné situace, mezilidské vztahy, dospívání a tak dále. Vše je naprosto brilantním způsobem zaobaleno do období komunismu, které v knize samozřejmě stále hraje velmi podstatnou roli, a kniha samotná je napsaná tak čtivým stylem, že je od ní těžké se odtrhnout. Proto si myslím, že je tato kniha vhodná na seznam povinné četby i pro nečtenáře. Já jsem z knihy nadšená, líbilo se mi i střídání pohledů několika postav a nemůžu se dočkat Kunderovy další knihy. 

Kniha má 326 stran a četla jsem ji 10 dní.

V rámci povinné četby jsem musela přečíst i něco málo z poezie a díky jistým autorům v ní konečně našla pořádně zalíbení - bylo jen třeba najít ten typ poezie, který mi prostě sedne. Jedním z těchto autorů je František Gellner a já konkrétně přečetla jeho Radosti života. Jeho poezie je pro mne opravdu ta pravá. Radosti života obsahují básně trochu depresivní, provokativní, ironické a já jsem z nich úplně paf. Pořád u mě platí to, že je to poezie a vysvětlit, co tím chtěl autor říci, je pro mě těžší. Vykládám si to tak nějak po svém, ale to nic nemění na tom, že si jeho básně neskutečně užívám, jestli je slovo užívám v tomto kontextu tedy použitelné. Velice doporučuji!

Kniha má 84 stran a četla jsem ji jeden den.

A... zase příspěvek do povinné četby. Tentokrát jde o knihu Zbabělci od Josefa Škvoreckého a musím říct, že se mi opravdu moc líbila. Sice to byla zase doba, než jsem knížku přelouskala, ale ani tentokrát to rozhodně nemůžu dávat za vinu Zbabělcům, protože ti byli skvělí. Četli se poměrně jednoduše, ale zároveň i celkem rozvlekle, je to trochu složitější vysvětlit. Nicméně samotný příběh mě opravdu dostal, autor nám nabízí naprosto skvělý náhled do mysli mladého muže Dannyho, který chce být mermomocí hrdinou a che zapůsobit na dívky, které také tvoří valnou většinu toho, o čem neustále přemýšlí, a tento jeho běžný život se odehrává v malém městě na konci druhé světové války na pozadí českého povstání. Neskutečně se mi líbí, jak autor střídá styly psaní - vedle dynamických a rychlých dialogů nám nabídne naprosto volný proud Dannyho myšlenek psaný v dlouhých souvětích či poměrně úderné popisy událostí. Jen z knihy upřímně nadšená, myslím, že tento příběh může dospívající čtenáře velmi oslovit i bavit a rozhodně doporučuji jako čtení k maturitě.

Kniha má 384 stran a četla jsem ji 13 dní.

Pro změnu jedna klasická beletrie, konkrétně YA contemporary Čemu jsem věřila od Huntley Fitzpatrick. Únor je pro mě každoročně měsícem, kdy se snažím číst co nejvíc romantiky (protože Valentýn samozřejmě) a přestože letos jsem stihla jen jednu takovou knihu, rozhodně to stálo za to. Tyhle knížky já prostě můžu. Vždycky mě vytáhnou z jakékoliv špatné nálady, usmívám se při čtení jak měsíček na hnoji a pokud snad mám nějaký reading slump, po tomhle prostě zaručeně budu mít obrovskou chuť do čtení. Tohle byla už moje druhá knížka od Huntley a za mě v rámci žánru zase naprostá pecka. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, jakoby tato kniha tak nějak vybočovala. Jo, pořád je to YA contemporary, ale mám pocit, že především hlavní hrdinka je z jiného těsta než je úplně běžné. Celý příběh je samozřejmě skvělá feel good romance, kterou občas všichni potřebujeme, k tomu jsou tam přihozena některá závažnější témata, skvěle zakomponovaná do příběhu a navíc se to vše odehrává na ostrově u moře.. Takže summer vibes jako blázen. Pokud ještě nemáte plný zuby teenage romancích, tady je jedna, kterou rozhodně můžu doporučit.

Kniha má 392 stran a četla jsem ji 4 dny.

Opět František Gellner a tentokrát jeho kniha Po nás ať přijde potopa. A samozřejmě zase naprosté nadšení. Co dodat? Budu se opakovat, ale jestli je nějaký básník, který mi dokázal, že bych na poezii neměla zanevřít, ale že bych naopak měla hledat tu, která mě pohltí, byť jí třeba nebudu plně rozumět, je to František Gellner. Jeho verše jsou plné reálného života - jsou takové, jaký je sám život, surové, na nic si nehrají a každý si v nich může najít to, co zrovna hledá. A úplně nejlepší je se k nim stále vracet a objevovat dosud neobjevené.

Kniha má 56 stran a četla jsem ji jeden den. 

Pro dnešek posledním zástupcem poezie je Václav Hrabě s knihou Blues pro bláznivou holku. Václava Hrabě jsem si hned zařadila k Františku Gellnerovi, je to další básník, jehož básně mě konečně opravdu zasáhly a nemůžu se jich nabažit.  Patří k těm autorům, jejichž básně se vám můžou neskutečně líbit, dostat se vám pod kůži a zkrátka vás zasáhnout, ale není už tak jednoduché jednoduše vyjádřit jejich obsah. Nicméně i tak za přečtení rozhodně stály a stojí a mně je jasné, že se k ním vrátím ještě mnohokrát.

Knihu jsem četla jeden den.

Dále jsem přelouskala knihu Na cestě od Jacka Kerouaca. Upřímně, moc nevím, jak bych tuhle knihu zhodnotila. Svým způsobem je to fakt masterpiece, ale zároveň je to tedy dost specifické dílo. Na jednu stranu mě neskutečně pohltilo, ale tím, jak je to naprosto něco jiného, s čím jsem se snad ještě nesetkala, jsem se občas ztrácela a bylo docela těžké s ním držet krok. Musím ale říct, že bylo neskutečně zajímavé vidět tak odlišný životní styl, to byl opravdu zážitek. Především postava Deana musí každého zaujmout a já osobně nevím, jestli ho mám vidět jako hrdinu nebo největšího idiota.  Také hlavní hrdina Sal je poměrně kontroverzní - působí sice jako takový tichý společník a rozhodně není ani zdaleka takový šílenec jako Dean, ale stejně... jeho život, cesta a zážitky mě fascinují a zároveň děsí. Moc mě bavilo cestování po Americe, kdy můžeme při hlubším pozorování vidět, jaký způsob života lidé vedli v různých oblastech, což bylo rozhodně zajímavé. A samozřejmě celé cestování s Deanem jakožto velmi nezodpovědným řidičem a vlastně i společníkem bylo prostě nezapomenutelné. Přestože vlastně ani pořádně nelze knize plně porozumět, s odstupem času na její čtení vzpomínám opravdu ráda a vidím, o kolik mě obohatila. Rozhodně jde o velice zajímavou knihu, která ale v žádném případě není pro každého.

Kniha má 288 stran a četla jsem ji 8 dní.

Prozatím poslední knihou, kterou jsem z povinné četby přečetla a také si ji zařadila na seznam, byly Petrolejové lampy od Jaroslava Havlíčka. Petrolejové lampy byly jednoduše skvělé. Kdysi jsem viděla kousek filmu s úžasnou Ivou Janžurovou a věděla jsem jen tak povrchově, o čem kniha bude, ale musím říct, že celé téma je neuvěřitelně zajímavé a autor se ho zhostil opravdu se ctí. Rozhodně nejvíc stojí za zmínku to, jak si pohrál s jednotlivými postavami a jejich charakteristikami - ať už s hlavní postavou Štěpkou, u které můžeme jasně pozorovat její životní progress a především její jedinečnou povahu, nebo Pavlem, velmi klíčová postava, která se bude potýkat s jistými problémy a celý jeho stav autor vystihl prostě bravurně. Ale i ostatní postavy, a že jich tu tedy je, jsou vykresleny naprosto skvěle. Příběh jako takový se podle mě vskutku povedl, není to žádný filozofický nepochopitelný román, ale zároveň má svou velkou hloubku a přesah a konkrétně postava Štěpky podle mě svým způsobem částečně předběhla dobu... Velice doporučuji!

Kniha má 279 stran a četla jsem ji 8 dní.

Ještě jedna povinná záležitost tu přece jen je -  do dějepisného semináře jsem si měli přečíst knihu Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu od Pavla Tigrida, aby nám pomohla lépe objasnit, co, jak a proč se u nás dělo za socialismu. Kniha se dotýkala i jiných a mnohem dávnějších událostí než čtyřicetileté nadvlády komunistů v naší zemi, protože, jak sám autor v knize zdůrazňuje, nelze se jednoduše zaobírat a objasňovat jedno období, aniž bychom věděli, co k němu vedlo předtím, jaká rozhodnutí musela padnout. To znamená, že je v knize popsána druhá republika, druhá světová válka a protektorát, období bezprostředně po válce, kdy docházelo k událostem, které měly obrovský vliv na budoucí podobu a uspořádání země. Ale pořád je třeba jít ještě hlouběji, do období první republiky a před jejím vznikem, kdy se zase utvářely podmínky pro následující události. Mám-li to shrnout, je tato kniha dokonalou analýzou těch nejklíčovějších událostí 20. století našeho národa, podepřená fakty i názory - může být místy sice trochu ubíjející, ale zároveň není psána encyklopedickou, nýbrž pro čtenáře trochu atraktivnější formou. V každém případě myslím každého dostatečně obohatí a pomůže mu ucelit si nějaký způsobem svůj vlastní obrázek o vývoji naší české společnosti.

Kniha má 320 stran a četla jsem ji 8 dní.

Dnešní článek zakončím jednou z knih, na které jsem se letos nejvíce těšila - Shadow Me od Tahereh Mafi, tedy mová krátká knížečka z Shatter Me série, která v dubnu vyšla jako takový předskokan dalšího plnohodnotného dílu Defy Me (ten mimochodem právě čtu a je to skvost). Kniha je celá z pohledu Kenjiho a já oficiálně říkám, že už  chci všechny Shatter Me knížky jen z jeho POV. Ok, nebudu to přehánět, ale když on mě tak neskutečně baví. Kenji je rozhodně moje nejoblíbenější postava ze série a jedna z vůbec all-time favorite knižních postav. Naprosto upřímně, jestli mě něco dokáže dostat ze čtecí krize, je to Kenji. Miluju jeho humor, který aplikuje nejen v dialozích, ale i v myšlenkách - to je na něm rozhodně to nejlepší. Zároveň s každou další kapitolou z jeho pohledu je vidět, že i on má svoje issues, se kterými se potýká, ale nedává to najevo a vše zaobaluje právě tím humorem... A najednou ho miluji ještě víc. A úplně nejlepší je, že ač celá tato novelka obsahuje scény, kterých už jsme byli svědky v Restore Me, bylo mi to úplně jedno, rozhodně jsem se nenudila, ba mě dokonce možná bavily ještě víc. A jsem ráda, že ani v Defy Me nejsme o kapitoly z Kenjiho úhlu pohledu ochuzeni.

Kniha má 112 stran a četla jsem ji dva dny.

Doufám, že jsem blog na pár týdnů až měsíců zase trochu nasytila a dokázala, že tady na to nekašlu dobrovolně! :D Už se vážně těším, až to tu zase budu moc to rozjet ve... no, ne úplně ve velkém, ale minimálně větším stylu. Budu ráda, když mi napíšete vaše názory na knížky, které jsem přečetla, můžete mi určitě napsat třeba vaše oblíbené knihy z povinné četby a nebo knihy, které byste třeba zase doporučili mě. Zkrátka cokoliv. A já se budu těšit zase někdy příště s dalším článkem. Mějte se krásně!

Ivett